Slova se slabikou otevřenou a s písmeny: a, e, i, o, u, y, m, s, l, p, j, t, n.
Slabiky: mí, ma, Pe, pi, má, so, sa, ma, la, pa
Slova: lípa, pila, mísa, sama, maso, pálí, pase
Jména: Pepa, Míla, Ela, Ola, Ema
Věty: Ema solí. Ela mele. Pepa láme. Míla lepí.
Text: Pepa má mísu. Mílo! Emo! Olo! Elo! Máme maso.
Text: Máma mele maso. Ola solí.
j J
Slabiky: jí, je, já, je
Slova: jíme, jela, jáma, lije, pije, jeli
Jména: Jula
Věty: Jula jela.
Text: Jula je malá. Jula jela sama. Pepo! Ó jé! Pepa má sílu. Pepa a Jula jeli. Pepa jásá: „Mámo! Jula jela sama.“
t T
Slabiky: tá, to, te, tu
Slova: táta, mete, topí, mele, teta, motá, tulí, síto
Jména: Teta motá. Táta mete.
Věty: Ema solí. Ela mele. Pepa láme. Míla lepí.
Text: Je tu teta? Je to táta? Je to Ota? Je tu teta. Ota se tulí. Této! Pusu. Moje milá této. Máme Julu. Jula pije sama.
n N
Slabiky: ne, na, no, nu
Slova: nese, nosí, nula, seno
Jména: Jana, Léna
Věty: Nese Jana mísu? Má Léna síto? Ola nemá Nánu. Je to seno?
i – y
Slabiky: lý, ty, my
Slova: myje, sype, jámy, lesy, myla, malý, úly, umí, milý
Jména: Pepa, Míla, Ela, Ola, Ema
Věty: Máte tu lesy? Máme lány polí.
Text: Jula nese mísu. Sype a sype. „Na, pipi, na.“ Tu je Poly. Poly je malý. Jana mu nese maso. „Ale Jano! Poly maso nejí.“ „My máme seno. To se Poly nají!“
Text: Jana se myje sama. Jana to umí. Pepa je malý. Pepu myje máma. Je to Pepa? Umí to? Pepa to umí. Léna má Nánu. Sama Nánu myje. Léna je malá máma.
Slova se slabikou zavřenou a s dalšími písmeny: d, k, r, v, z, au, ou, š, h, c, č, b, ž.
Slova: pes, les, nos, nes, pan, mám, sám, sůl, půl
Jména: Jan Malý, pan Tůma
Text: Tu je Nána. Je tu sama? Je tu Jana, malá máma.
Text: Tu je máma. Tu je les. To je táta. To je pes.
Co je to? Je to malé. Lítá to. Je to milé. Pípá to. Pí pí.
Dopis: Milá Jano! Máme Lupa. Je to můj malý pes. Táta mu nosí maso. Ten můj Lup, ten se má! Ota
Dopis: Milý Oto a Pepo! Já mám Pípa. Lítá sem a tam. Je malý a pípá: píp, píp. Tu jej máte. To je můj Píp. Jana
d D
Slova: doma, dala, sady, padá, sudy, dupe, podá dám, důl, dole, jede
Jména: Dana, Lída
Věty: Lída jede domů. Dana je doma.
k K
Slova: kolo, okolo, lék, kůl, oko, kos, lék, koleje, kameny, kutálí
Jména: Kája
Je to tak? Lítá kos? Je kolo kulaté?
Text: Táta jede domů. Nese Ole kolo. Máma dá Ole Nánu. Dana je malá. Dá jí pusu. Teta je daleko. Posílá Ole panáka. Ole je 7 let. Táta jí dal kolo. Máma jí dala Nánu. Dana jí dala pusu. Ola jásá: „Táto, mámo! Já se mám. Mám kolo, Nánu, panáka.“
Text: Kos
U domu lítá kos. Kam lítá? Kos lítá do sadu. Pepa tam nosí mák. Kos je tu. Pane! Ten se má!
Co je to? Jede, jede pán. Dům si nese sám. (hlemýžď)
Co je to? Lítá sem, lítá tam. Dolů pak padá sám. (drak)
Text: Umíte to také?
Míla u Oly, Ola u Lény, Léna u Pepy, Pepa u Emy a Ema u Lídy. Je-de-me, je-de-me, jedeme, jedeme.
Tady je Jan a Ota. Dana nasedá. Tú, tú!
Jula a Kája mají sílu. Milena jim dala lano.
Ela kutálí. Komu kutálí?
r R
Ruda je u potoka. „Járo! Tu je rak.“
To je Ruda a Karel.
Slova: rak, ruka, ráda, ráno, kůra, kára, rýma, můra, dar, párek, pórek
Jí se to? Maliny, písek, kámen, jelito, rak, salát, sýr, limonáda, pórek, mák
v V
Véna vede Evu. „Je tu voda?“ „Ne, Evo. To je led.“
Slova: vata, vana, volá, vítá, noviny
Pije se to? káva, sůl, párek, voda, pivo, maso, lůj, sýr
Text: Veselý den
Je tu Ruda, Véna, Jára, Eva a Irena. Malují kulisy. Irena maluje les. Ruda volá: „To je vysoký les.“ Véna maluje malý dům. Jára lepí oponu. Ruda podává Járovi jelena. Malá Eva si sedá. Jára povídá: „To je domek u lesa. Jelen se pase daleko.“ Eva volá: „Já vím, jak je to dál.“ Víte to také?
Text: Malá Eva podává dárek tátovi. Je to nové pero. Ota volá: „Tady má dárek máma. Je to náramek, mámo?“ Táta nese Otovi raketu. „Létá vysoko a daleko, Oto.“ Mirek se raduje: „Tady je můj dárek. Je tu komár, sova, sokol, rak i Rek. Maloval je pan Lada.“ Eva jásá: „Já mám Nánu. Ta je veliká!“ Jaké je to u vás?
Veselá koleda: Povídej sám – Nesu, nesu koledu…
Je leden. Je nový rok. Ola vesele mává dopisem. „Véno, Vítek nám posílá dopis.“
Dopis: Véno a Olo! Veselý nový rok! Vítek
z Z
Je zima. Pole je zaváté.
Slova: leze, koza, veze, zelí, zelený, zima
Text: Na louce u lesa
Libuše má nové lyže. Bohouš ji bude učit lyžovat. Nesou si lyže na kopeček k lesu. Je tam veliká louka, celá bílá. Na louce už lyžují Božena s Rudou. Je tu také Lída s malým Ivanem. Ruda jede dolů jako šíp. Pes Žeryk se žene za Rudou. Malý Ivan volá: „Lído, pojedeme o závod. Pozor! Jedeme.“ Libuše jen kouká, oči kulí. „Jé, ten Ivan, ten to ale umí!“ Honem si obouvá lyže. Bum! A už leží na zemi. Bohouš jí pomáhá na nohy. „Líbo, neboj se. Do večera budeš lyžovat jako Ivan.“
Slova se dvěma souhláskami na začátku a s dalšími písmeny ř, ch
Hádej! Máma má sůl. Maso o___í. Ve stohu je s____. Jeden den se nazývá p______. Ema si copy stuhou s____. Husu dá máma na p____. Míč vysoko s____.
Hádej, jak tato slova začínají. Umíš je složit?
Slovo šaty začíná slabikou __.
Slávek šel, Alena ___.
Mirek má luk a _p_y.
Léto minulo, žákům začíná _____.
Text: Stopy
Je stále zima. Táta a Váša se vydali do lesa. Nesou pytel sena. Šli po zavátém poli. „Táto, táto, tady je stopa. Čí je to stopa?“ „To je stopa zajíce, Vášo.“ „Kam vede ta stopa, táto?““Tam, kam dáme naše seno.“ Šli dál po mezi k lesu. U lesa zapadali až po kolena. „Táto, táto, tady v lese je jiná stopa. Čí je to stopa?“ „To je stopa jelena, Vášo.“
Čí je to stopa?
Zajíc cupe: Cupy, cup.
Jelen dupe: Dupy, dup.
Náš Rek skáče: Hupy, hup.
Hádej!
Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze.
Stojí bubák za vraty, kožíšek má na paty.
Peče se to, smaží se to, nejí se to.
Jede, jede panáček, má žlutý zobáček.
Text: Myšáček hlupáček
Byl jeden malý šedý myšáček. Žil ve stodole se svou mámou myší. Ráno povídá máma myš: „Můžeš jít ven. Jen dej pozor na kocoura.“ A myšáček už je za vraty. „Mámo, mámo! Co to tady stojí? Je to veliké jako obr. Nohy zvedá, zobák otevírá, kykyryký volá. Bojím se, bojím, že nás sežere.“ „I ty hloupý, to je kohout. Ten myši nezobe.“ K večeru si myšáček zase hraje u stodoly. „Mámo, mámo! Co to tu leží a spí? Má to sametový kožíšek a růžový čumáček. Moc se mi líbí. Zavedu ho k nám do stodoly. Budeme si spolu povídat.“ „I ty hloupý,“ polekala se myš. „Uteč honem, to je kocour!“
Text: Domeček pod mezí
Pod mezí ležela makovice. Kolem se vysypalo sta a sta kuliček. Šel kolem rezavý mravenec. Povídal si: „Vida, tady je domeček. To bude můj byteček.“ Hup, a mravenec zmizel v makovici.
Šel kolem zlatý brouček. Povídal si: „Vida, tady je domeček. To bude můj byteček.“ Hup, a už byli v makovici dva.
Lítal kolem šedý komár. Povídal si: „Vida, tady je domeček. To bude můj byteček.“ Hup, a komár zmizel také v makovici.
Mravenec, brouček a komár žili v makovici spolu.
Kde se vzala, tu se vzala, u makovice stála stará vrána. „Krá, krá, krá, makovice bude má.“ A už bušila zobákem do makovice.
„Pomoc, pomoc!“ ozývalo se z makovice. Slyšely to vosy. „Kdo to volá?“ ptaly se. „Já, malý rezavý mravenec.“ „Já, zlatý brouček z makovice.“ „Já, šedý komár z makovice. Bz, bz, pomoz nám, voso. Zlá vrána nám bourá domeček, náš milý byteček.“ „Pomůžeme vám, pomůžeme vám,“ volaly vosy. Začaly lítat jako šípy kolem vrány. Bodaly, bodaly a vránu hnaly až do lesa.
Mravenec, brouček a komár se radovali. Vesele si zpívali: „Bzumy, bzumy, bzum a bzum, v makovici je náš dům.“ S vosami se veselili až do večera. Potom se v makovici uložili a spali a spali. To se jim to spalo!
Umíš složit slova?
dpáry Má to na noze orel i králík.
kvará Má dva rohy. Bučí bú, bú.
lémko Pije se to, lije se to. Bílé je to.
tpčkáe Kolem oken poletuje, drobeček si hledá.
skltoe Je to hranaté. Bývá to i kulaté. Píšeme na tom, jíme na tom.
Text: Všude je bílo. Nad polem létají vrány. Topoly jsou holé. Na potoce se klouzají dva kluci. Vašík a Hynek se koulují. Bohouš jede po svahu dolů. Za Bohoušem se žene pes Bojan.
Text: Milanovi králíci
Milan šel ze školy domů. U vrátek čekal malý Pepa. „Milane, to je novina! Naši malí králíci už pobíhají kolem mámy samice.“ Milan dál nečekal a honem utíkal ke králíkům. „Pepo, víš co? Dáme králíkům jména. Ten bílý v rohu, to bude Cup. Ten druhý bílý bude Dup. Na toho šedého vlevo budeme volat Ušáku.“ „A tomu šedému vzadu dáme jméno Vousek, ano, Milane?“ Králíci vesele pobíhali sem a tam. Skákali kolem své mámy. Cup už nebyl v rohu, Vousek nebyl vzadu. „Milane, kde je Cup? A který králíček je Dup?“ Milan hledá a hledá, ale také neví, který je Cup a kde je Dup. Kde skáče Vousek a kde Ušáček. Takový to byl zmatek! Jaké má bílý králík oči? Jaké má králík uši? Jak se asi Milan o králíky stará?
ř Ř
Prahou protéká veliká řeka. Jak jí říkáme?
Slova: lékař, mlékař, pekař, uzenář, malíř, metař, zubař, peří, řemen, křemen, jeřáb, řady, úřady
ch Ch
Malý chlapec jde nakupovat. Říká si: „Koupím chleba, chlebíček, máma mi dá krajíček.“
Kde to koupíš? Mléko a sýr. Chléb a koláče. Hrách a ořechy. Uzené maso. Sešit a pero. Noviny. Nádobí.
Text: Úkol
Jiřina a Jára jsou žáci druhé třídy. Za úkol psali, kudy jdou do školy.
Jiřina psala: Jdu na náves. Pak kolem řady topolů k potoku. Kousek musím jít po břehu k chatám. Tam čekám na autobus. Doveze mne za chvíli ke škole.
Jára píše: Sjedu výtahem do přízemí. Dám se ulicí vlevo. Na rohu přecházím. Dávám pozor. Musím dlouho čekat, než přejede řada aut. Jdu dál širokou ulicí. Tam stojí naše škola.
Víš, kde žije Jiřina? Kde žije Jára? Kudy jdete vy do školy?
Kdo má školu dál od domova? Jára nebo Jiřina?
Jede jaro do vsi. Kde jsi, zimo, kde jsi? Zima byla mezi námi, ale už je za horami.
Text: Špaček
Na javor u školy přilétá rok co rok špaček. Má tam svůj domek. Vesele křičí: Špačíček pán! Špačíček pán! Široko daleko je slyšet jeho hlas. Na zimu ulétá daleko na jih. Celou zimu je pryč.
Letos na jaře bylo slyšet od javoru veliký křik. Co se stalo? Špaček se vrací. Ale domů nemůže. Před domem skáče vrabec. Schoval se tam před zimou. I na jaře je mu domek milý.
Špaček se zlobí. Útočí zobákem. Vrabec se hádá, čepýří, křičí ze všech sil. Volá o pomoc. Ale nakonec musí ven.
Špaček vyhazuje seno, peří, starou trávu. Domek je zase jeho. Sedává u vchodu a zase vesele volá: Špačíček pán! Špačíček pán!
Hlasy ptáků
Vrabec se hádá: Čim, čim! Byl tu, byl!
Vrána kráká: K nám! K nám!
Kačer volá: Šak, tak, šak, tak!
Slova se dvěma souhláskami uprostřed a s dalšími písmeny g, f
Text: Hra na kočku a na myš
Jak se hraje na kočku a na myš? Jeden je kočka, jeden je myška. Další hráči se vezmou za ruce. Kočka obíhá kolem kruhu. Žene se za myškou. „Honem, myško, skoč do kruhu. Tam kočka nemůže.“ Kočka číhá, kudy myš z kruhu zase vyrazí. Potom hop! Když je chytrá, zažene myš daleko od kruhu. Myška ubíhá, co může, kočky ji chytit nemůže. Ale nakonec ji přece chytne.
Text: Máma liška
U buku si hrají mladé lišky. Co to? Z dálky je slyšet psa. Malé lišky skočily do nory. Jen stará liška čeká venku. Bojí se, ale čeká. Kam půjde pes? Pes se žene na lišku. Liška skočí do lesa. Jen ocas se mihne. Liška ubíhá, co jí nohy stačí. Láká psa od nory dál a dál. Proč asi?
Hledej rýmy ke slovu liška – les, tyčka, chytrá, myška, peláší, šiška, rezavá, lišče, kočka, mladá, psík, chytá, Ryška, chytla, rychlá, velká
Zajíc skáče hopy, hopy, přes pole a přes příkopy.
g G
Slova: generál, gól, garáž, guma
Věty: Katka má gumový člun. Jana má žábu z gumy. Lékař nosí gumové rukavice. Rybář nosí gumové boty. Eva gumou gumuje.
Jména: Gusta, Igor, Olga, Gagarin
Text: Gusta má nový gumový míč. Hraje s Igorem kopanou. Olga volá: „Do toho, do toho! Gusto, dej gól!“
f F
Slova: fičí, fouká, funí, telefon, gramofon, fialka
Jména: Fanda, Fanynka, Raf
Text: Fanouš telefonuje „Haló, tady Fanda. Mirku, šel bys zítra se mnou ven? Vzal bych s sebou našeho Rafa.“
Co je to? Uši nemá, slyší to. Ústa nemá, mluví to.
Text: Hrášek
Fanouš si koupil sáček hrachu. Chce ho zasít. „Jé, to je kuliček,“ volá malá Olga. „To jsou semena hrachu, Olgo. Budu je sít.“ „Proč je budeš sít?“ ptala se Olga. „Chci mít zelené lusky a dobrý hrášek. Mnoho kuliček. Máš ráda hrášek?“ Fanouš dal do misky vodu a vatu. Na vatu položil hrášek. Misku dal na teplé místo k oknu. „Musíme hrášek každý den trochu kropit,“ povídal Fanouš. Olga byla u misky každou chvíli. Čekala, co se stane. Asi za tři dny volala Fanouše. „Fanouši, Fanouši, každý hrášek má ocásek!“ „To je klíček,“ učil Fanouš Olgu. „Už můžeme semena sázet.“ Vzal kořenáče a semena zasázel. „Musíme hrášek každý den trochu zalévat.“ „A co bude dál, Fanouši?“
Říkej rychle: Petře, máme vepře. Třicet tři, třicet tři. Řehoř dobře řeže dříví.
Čistota (V. K. Klicpera)
Proč se mi tak líbíš, bílá holubičko?
Proto jen, proto jen, že míváš každý den tak čisté peříčko.
Proč se mi tak líbíš, má kočičko hbitá?
Proto jen, proto jen, že býváš každý den tak čistá, umytá.
Proč se mi tak líbíš, malé batolátko?
Proto jen, proto jen, že býváš každý den čisté jak poupátko.
Text: V lese
Michal s tetou a Hankou procházeli lesem. Chvíli šli po cestách, chvíli po mechu. Když došli k pasece, uslyšeli veselé hlasy. Děti s panem lesním sázely stromky. „Co to sázíte?“ ptal se Michal. Jeden chlapec si notoval:
„Sázím buky mezi jedle, jeden sem a druhý vedle.
Sázel jsem je včera, sázím zase dnes.
Budu-li tak pilný zítra, vysázím tu les.“
Text: Ve vlaku
Michal a Hanka se vraceli domů vlakem. Oba si sedli k oknu. Bolely je nohy. Ušli takovou dálku. Na jedné zastávce vešla do vozu žena. Hledala volné místo, ale žádné ve voze nebylo. Michal ženu chvíli pozoroval. Najednou vyskočil a zavolal: „Tady je místo. Já mohu stát.“ „Jsi hodný, hochu. Ráda si sednu,“ řekla žena a hezky se na Michala usmála.
Text: Náš sportovní den
Ivan prožil hezký den. Psal o tom svému kamarádovi:
Včera vyšla naše třída na pochod. Vedli nás starší žáci. Cíl byl daleko, až za lesem na louce. Už tam na nás čekali vojáci. Učili nás skákat a házet míčem na cíl. Každý z nás musel také přelézat překážky. Pepík házel ze všech nejlépe. Fanda skákal nejdál. Hanka lezla jako veverka rychle přes překážky. Já bych také rád jednou vyhrál! Budu každý den cvičit. Snad se mi to jednou přece podaří.
Slova se slabikami di ti ni
Máme doma hodiny, tak tiky tak tiky tak.
Tikají nám celé dny tak tiky tak tiky tak.
Slabiky: di – dí, ti – tí, ni – ní, dy – dý, ty – tý, ny – ný
Slova: kla__vo, klá__, mo__čka, lopa__čka, komí__, komi__ci, ky__ce, mo__li
Slovní spojení: zimní zábava, sobotní večer, loutkové divadlo, jarní výlety, polední sluníčko, lesní zvířata
Text: Od rána do noci
Sluníčko vychází. Je ráno. Na trávníku je záře a rosa. Ptáci zpívají. Lidé jsou do práce. Emil se probudil a rovnýma nohama vyskočil z postele. Umytý a nasnídaný utíkal do školy.
Sluníčko nám svítí nad hlavou. Je poledne. Voní les, louka, pole i sady. Motýli poletují, hrají si na honičku nad záhony. Emil pospíchá do jídelny. Má veliký hlad.
Sluníčko zapadá. Je večer. Stíny se prodlužují, pomalu se šeří. Od rybníka se ozývají žáby. Emil se venku loučí s kamarády a vrací se domů. Úkoly má dávno napsané. Po večeři uslyší pohádku a půjde spát.
Je noc. Všude tma. Ulice je tichá. Emil už dávno spí. Ze spaní se usmívá. Asi se mu zdá veselý sen.
Text: Kohoutek a slepička
Slepička našla jahodu a dala půlku kohoutkovi. Za chvíli našel kohoutek také jahodu. Protože byl lakomý, dal si celou jahodu do zobáčku. Začal se dusit. „Slepičko, slepičko! Dej mi vodu, nebo se udusím!“ Slepička honem utíkala ke studánce. Jen se jí peříčka čepýřila. „Studánko, studánko, dej mi vodu. Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře. Bojím se , bojím, že umře.“ „Dám ti vodu, až přineseš od švadleny šátek.“ Slepička utíkala za švadlenou Aničkou. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Aničko, Aničko, dej mi šátek pro studánku. Studánka mi dá vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se , bojím, že umře.“ „Dám ti šátek pro studánku, až mi přineseš botičky od ševce.“ Slepička utíkala za ševcem Matoušem. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Matouši, Matouši, dej mi botičky pro švadlenu Aničku. Anička dá šátek pro studánku. Studánka dá vodu pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se , bojím, že umře.“
Matoušovi bylo slepičky líto. Dal botičky Aničce. Anička dala šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička utíkala do obory. Jen se jí peříčka čepýřila. Dala kohoutkovi napít. A tak ho zachránila.
Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný.
Nedáte-li malovaný, dejte jenom bílý.
Slepička vám snese jiný v komoře v koutku na zeleném proutku.
Slova se slabikami dě tě ně
Štěně hafá, kotě přede.
Jeden to po druhém nedovede.
Slabiky: de – dě, te – tě, ne – ně
Slova: mládě, medvídě, štěně, kotě, jehně, slůně
Děti, umíte to také? Malíř (Fr. Hrubín)
Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku a pod hrušku talíř.
Sláva, ty jsi malíř!
Maluj přesně podle návodu! Stojí hnědý domeček. U domečku žlutý stoleček. Na stolečku vázička. V té vázičce kytička. Vázička je zelená a kytička červená.
Slovní spojení: dědečkův milý vnouček, malé děcko v kočárku, gumová panenka pro Naděnku, několik hliněných kuliček, malé chundelaté štěně, děti na zahradě
Text: Jak dědeček učil děti malovat vajíčka
Dědeček uvařil vajíčka a osušil je. Štěpánovi dal tenkou svíčku. Pro Laděnku připravil štětec a barvy. Děti se daly do práce. Laděnka omalovala vajíčka žlutě, modře, červeně a zeleně. Štěpán kreslil a kreslil tou svou svíčkou. „Ty máš divné vajíčko, Štěpáne. Kreslíš, a nic není vidět.“ „Počkej, však uvidíš.“ A dědeček dal vajíčko do modré barvy. Za chvíli Štěpán zvolal: „Dědo, Laděnko, podívejte, moje vajíčko.“ Bylo modré a na něm tři bílé sněženky. To byla krása! Laděnka se nestačila divit, kde se tam vzaly.
Slova se slabikotvornými souhláskami
Co to je? Aby vlezl, do hlavy ho bili. Aby vylezl, za hlavu ho táhli.
Sedl si do mechu na kraji lesíčku, protáhl nožičku, vykoukl trošičku a už byl v košíčku.
Text: Kdo dupe za dveřmi? (podle E. I. Čarušina)
Petr a Karlík jezdili s rodiči na chatu. Jednou večer zůstali v chatě sami. Leželi v postýlkách. Byla už tma. Petr řekl: „Já se vůbec nebojím.“ „Já se taky vůbec nebojím,“ broukl potichu Karlík. „My se zlodějů vůbec nebojíme,“ řekl zase Petr. „A loupežníků taky ne. Ani tygra bych se nebál,“ křikl Karlík. Vtom slyšeli, že po verandě někdo dupe a funí. Karlík byl v tu chvíli u Petra v posteli. Leželi, ani nedutali. Karlík se třásl a tulil se k Petrovi. „Nedýchej,“ napomínal Petr Karlíka. „Já nedýchám,“ plačtivě řekl Karlík. A z verandy se stále ozývalo: dupy, dup, puf, puf. Pak se vrátil tatínek s maminkou. To se dětem ulevilo. „Někdo se na nás dobýval, dupal a funěl. To byla hrůza.“ Tatínek vyhlédl ven a zasmál se. V koutku verandy leželo pichlavé klubíčko. Víte, kdo kluky polekal?
Slova se skupinami bě. pě, vě, mě
Dana volá do oken: „Poběž, Věrko, poběž ven!“
Slabiky: be – bě, pe – pě, ve – vě
Slova: běhá, běží, holoubě, bělásek, pěšina, pět, poupě, pěnkava, pěkně, věneček, větve, květy, světlo, dřevěný
Jména: Bětuška, Květa
Je to tak? Napiš bez chyby! Holub má poupě. Růže má holoubě. Listy růže jsou červené. Květy růže jsou zelené.
Slož věty, jak patří za sebou. Najednou se Květa lekla. Obě dvě honem utíkaly domů. „Bělo, máš už úkol?“ Květa a Běla běhaly celé odpoledne venku.
Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru.
Běž, zajíčku, běž za ní, pober jí to koření.
Text: Jaro je tady (podle K. Sojkové)
Ještě nedávno se bělal pod mezí záhonek sněhu. Dnes už se tam zelená travička. Sluníčko víc hřeje. Děti spěchají do školy. „Já už jsem slyšel špačka,“ hlásí Martin. A Davídek vypráví: „U nás na dvoře se včera prali vrabci. O peříčko se bili. Stavějí si hnízdo.“ Věruška poslouchá a dívá se kolem sebe. A tu najednou vidí v zelené trávě bílou hvězdičku. To se v trávě bělá chudobka. A tam je druhá a třetí. Už kvetou! To je jich! Věruška chodí od jedné chudobky ke druhé. Něžně je hladí po bílých hlavičkách. Každé povídá: „Už ses vyspala? Tak tě pěkně vítám!“ Ptáci zpívají. V trávníku kvetou chudobky. Jaro je tady.
Je večer. Nad městem vychází měsíc.
Slabiky: me – mě
Slova: země, měsíc, město, náměstí, měl, měla, měří
Která slova patří do těchto vět? Silnice vede __ _____. Myška běhá __ _____. Lidé bydlí _ ____. Dědeček zasadil řepu __ ____. Raketa letí __ _____. Květuška běží _ ____.
k mámě, do města, na Měsíc, ve slámě, v domě, do země
Večer vychází, ráno zachází, celou noc se prochází.
Text: Znáš toto město? Je to největší město naší země. Říká se mu stověžaté. Je v něm mnoho starých paláců a kostelů, ale také škol a úřadů. Jsou tu velká i malá náměstí, mosty a zelené sady. Na náměstí, v sadech i na mostě můžeš vidět krásné sochy. Na předměstí stojí nové vysoké domy. Pod městem jezdí podzemní dráha - metro. Na hradě je sídlo prezidenta republiky. Je to Praha, hlavní město ČR.
Slova s písmeny ď, ť, ň
Ťuk, kuličko (Fr. Hrubín)
Ťuk, kuličko, na kuličku! Líbí se ti na sluníčku?
Běž, kuličko – ťuk, ať vyhraje kluk!
Slova: loďka, ďobá, háďata, síťka, ťuká, koťátka, sáňky, mňouká, laň
Jména: Láďa, Vráťa, Táňa
Srovnej přeházené věty, jak patří za sebou! Jednou ráno nemohl Vláďa koťátko najít. Volal „Ťapko, zamňoukej, kde jsi?“ Říká mu Ťapka. Když se obouval, našel kotě, jak spí v botě. Hledal kotě v síňce i na dvoře. Vláďa má malé koťátko.
Kdo žije v lese? Napiš! Kůň, jelen, laň, koťátko, štěňátko, liška, datel, sova, medvěd, jehňátko.
Text: Oheň
Láďův dědeček seděl před domem a kouřil dýmku. „Dědečku, půjdeme už dát seno králíkům?“ ptal se Láďa. „Hned, hned, jen co uhasím dýmku. Do seníku se nikdy nesmí jít s ohněm. Na oheň musíme dávat dobrý pozor. Může to být zlý nepřítel. Zítra ti ukážu, co zničila jediná zápalka.“ Druhý den vedl dědeček Láďu do lesa. Bořili se do mechu jako do peřinky. Les voněl, ptáci zpívali. Vyplašili veverku. Hop, skočila na kmen jedle. Chlupatý ocásek se jen míhal. Najednou les končil. Před nimi ležela podivná paseka. Všude kolem stály ohořelé kmeny. Bylo tu ticho. Ani hlásek se neozval. „Tady je smutno, dědečku.“ „Vidíš, to způsobil oheň.“
Pes vrčí: vr, vr, vr.
Holub vrká: vrkú, vrkú, vrkú.
Slova: cukr, krčí, metr, trká, hadr, drží, Petr, trny, kufr, frčí, mlčí, mluví, vrtá, vrata, vlna, vleče
Věty: Večerní mlha padá do údolí. Srna zmizela v mlze. Auto vjelo do mlhy. I nad řekou se válí mlha.
Přiletěla vrána, sedla do trní.
Přiletěla druhá, sedla vedle ní.
Text: Vlček (podle E. I. Čarušina)
Lovec našel v lese malé vlčí mládě. Přinesl je v pytli domů. Rozvázal pytel a čekal. Vlček opatrně natáhl krček a bojácně vyhlédl ven. Zrzavý kocour se naježil I starý pes Brok začal zle vrčet. Vlček se vyděsil. Vyskočil z pytle ven a rovnou pod lavici! Celý se třásl a krčil se tam v koutku. Lovec odvedl kocoura a psa ven. Dveře zůstaly otevřené. V komoře bylo ticho. Vlček vylezl, natáhl krček a zavětřil. Plížil se pomalu ke dveřím. Ucítil vůni lesa. Najednou se ničeho nebál a vyrazil prudce ven. Byl zase na svobodě.
Traktor (J. Hostáň)
Traktor frk frk na silnici spěchá frk frk k oranici.
Bude frk frk orati bez koně a oprati.
Slova: drn, drak, vlk, vlak, trn, trám, krk, krok
Říkej rychle: Chrč – frč – drž – vrč, krč – trč – mruč – mlč.
Najdi k otázce odpověď! Je v každé pohádce vlk zlý? Kdy si myješ krk? Kde se píchl Jirka o trn? Kde nechal dědeček srp?
Někdy ráno, někdy večer. V zahradě na růži. V zahradě v košíku. Někdy je zlý, někdy hloupý.
Já mám v levé noze trn a trn a trnaveček, já mám v levé noze trn a trn a trn.
Text: Jak šlo šídlo do lesa
Šlo šídlo do lesa na houby. Potkalo kohouta Kokrháče. „Šídlo, kam jdeš?“ „Jdu do lesa na houby.“ „Půjdu s tebou. Bude nás víc. Nebudeme se bát vlka nic.“ A šli. Potkali kačera Chocholáče. „Kokrho, kam jdete?“ „Jdeme do lesa na houby.“ „Půjdu s vámi. Bude nás víc. Nebudeme se bát vlka nic.“ A šli dále. V lese našli opuštěnou chaloupku. „To je pěkná chaloupka. Tady přenocujeme,“ řeklo šídlo. Kohout Kokrháč vyletěl na bidlo. Kačer Chocholáč se schoval pod lavici. Šídlo se zapíchlo pod práh. V noci vrazil do chaloupky vlk. „Všechny vás sežeru,“ zařval na ně. Ale kohout se nelekl a zakokrhal: „Všichni ho bijte!“ Kačer křičel: „Šak tak, šak tak, šak tak!“ Šídlo vyskočilo a pích! Píchlo vlka do boku. Pích, pích! Vlk se hrozně polekal a utekl. Ráno šídlo a jeho kamarádi vyšli do lesa. Nasbírali plný košík hub a vrátili se vesele domů.
Český máj (J. Hostáň)
V květech leží česká zem, slunce v tvář jí svítí, řeky písně zpívají, z lučin voní kvítí.
Roje včelek létají k třešním na zahrádce. Ze všech měst a úlů zní slavná píseň práce.
Kde pracují naši tatínkové a maminky?
Vráťa: „ Můj tatínek je zedník. Má kladívko a zednickou lžíci. Bere do ruky jednu cihlu za druhou. Na každou hodí maltu a tou je lepí na zeď. Kladívkem na cihlu ťuká. Dává cihlu vedle cihly a zeď roste. Stavěl i naši školu.“ Janička: „Moje maminka je malířka. Má barvy, štětce a barevné křídy. Nejraději maluje obrázky pro děti. Včera namalovala naši Micku s koťaty.“ Víš, kde pracuje tvůj tatínek a maminka? Vypravuj o jejich práci jako Vráťa a Janička. Honzík: „Můj bratr už také pracuje. Je traktoristou. Má úplně nový zelený traktor. Každý den ho čistí. Jezdí na pole. Včera oral celý den. Až do tmy jsem slyšel, jak jeho motor vrčí.“ Víš, co dělá inženýr, lékař, kovář, zámečník, topenář, kominík, řidič, pilot, herec, zpěvák, kadeřnice, švadlena, účetní, prodavačka, učitel?
Text: Dobrá rada
Jednou poslali Kubu pro kládu. Kuba přišel do lesa. Uviděl kládu a řekl: „Já tu kládu neunesu.“ Sedl si na kládu a seděl. Kuba dlouho nešel. A tak poslali do lesa Matěje. Matěj přišel do lesa. Kuba seděl na kládě a volal: „Já tu kládu neunesu,“ řekl Matěj. Posadil se vedle Kuby. Seděli a naříkali: „Ach! Achich! Ach! Když Matěj dlouho nešel, poslali pro kládu Honzu. Honza přišel do lesa. Kuba a Matěj seděli na kládě a naříkali. „Copak naříkáte?“ ptal se Honza. „Já tu kládu neunesu,“ řekl Kuba. „Já ji taky neunesu,“ volal i Matěj. Honza povídal: „Tak to uděláme jinak. Kuba ponese kládu za jeden konec. Matěj za druhý konec. A já ji ponesu mezi vámi.“ Hej rup! Už mají kládu na ramenou. Tak donesli kládu do vsi.
Text: Fazole
Děti si zasázely na záhoně u plotu fazole. Když bylo sucho, chodily je zalévat. Čekaly a čekaly, až fazole vyklíčí. Ale dlouho nikde nic neviděly. Až jednou!
Frantík nesl vodu. Šel také zalévat. Na záhonu uviděl malý kopeček. Jeden, dva, tři, deset, dvacet kopečků. Dál už nepočítal. Zapomněl na zalévání a běžel k dětem. „Už nám klíčí fazole. Je jich plný záhonek.“ Než by napočítal do pěti, byly děti u záhonu. Každý hledal svou fazoli. Máňa zatleskala: „Podívejte se, moje fazole je už vidět.“ „Musíme k fazolím zarazit tyčky. Fazole se kolem tyčky otočí.“ „Také je musíme okopávat a vytrhávat plevel.“ „A zalévat je musíme ještě víc,“ povídal Pepíček. „Porostou a krásně pokvetou.“ „Já se nejvíc těším, až budou mít lusky.“ „Jaké asi fazole v těch luskách budou,“ přemýšlela Kateřinka. „Budou bílé, hnědé, nebo kropenaté?“
Co to je? Stojí, stojí dub. Na tom dubu dvanáct větví. Na každé větvi čtyři hnízda. V každém hnízdě sedm ptáčat. (rok, měsíc, týden, den)
Text: Vlídná past (J. Štroblová)
Byla prý jedna vlídná past.
Sýr do ní kdosi dal, ale když myška přišla krást, past nezvala ji dál.
„Nechoď sem,“ řekla myšce past.
„Sklapla bych. Uteč. Jdi se pást, trávy je venku dost.
Nauč se třeba třešně krást, tak jako kos a drozd.
Anebo už buď hodná myš, chrupej i suchý list,
až řeknou ti: „Jen špenát smíš, pěkně ho začni jíst.“
Ne, ne, myš ví, že sýr je slast.
Kdo by se vzdal?
A běží najít někde past, co řekne: „Račte dál!“
Text: Tři kočky (Vl. Sutějev)
Byly tři kočičky: černá, šedivá a bílá. Uviděly myš. Začaly jí honit. Myška hup – do hrnce mouky. Tři kočky dup – za myší. Ale myš jim utekla. Tři kočky celé bílé vyskočily z hrnce mouky.
Na dvoře potkaly žábu. Žába šup – do staré roury. Tři kočičky celé bílé začaly žábu honit. Ale žába utekla. Tři kočičky celé černé vylezly ze staré roury.
V rybníce viděly rybu. Skočily za ní do vody. Ale ryba uplavala. Tři kočičky celé mokré se vracely smutně domů. Sluníčko je usušilo.
Když přišly domů, byly zase takové jako dřív: jedna černá, druhá šedivá a třetí bílá.
Kočko, kočko kočkatá (K. Konrád)
„Kočko, kočko kočkatá, kde máš svoje koťata?“
Drápky pyšně tasila a pak zhurta pravila:
„To vám říkat nebudu!“ a šla krmit na půdu.
„Kočko, kočko kočkatá, co jedla tvá koťata?
„Měla myšku na zelí a teď leží v posteli.“
Naše kočka je celá černá. Má jemný kožíšek, veliké zelené oči a dlouhé vousky. Ty oči jí ve tmě svítí. Umí dobře chytat myši. A také ráda mlíčko. Když má hlad, mňouká. Když ji hladím, přede. Má měkoučké tlapičky, ale běda, když vytáhne drápky.
Slova se shluky souhlásek
Pod strání byla holá alej. Teď volá: „Dešti, tak mě zalej! A ty mi, větře, větve nelam! Už zelenám se… Nejdřív zbělám. Pak červenat se začnu spěšně, však bude červen. Dám vám třešně.
Slova: strom, stroj, strach, střecha, stříbro, skřivánek, vzpomínal, vstoupil, vzbudil
Hádej! Jaká liška kvete na louce? Který vánek krásně zpívá? Který párek nejvíce baví děti?
Lesní školka (Fr. Hrubín)
Stromky také školku mají, sedí v řadě, nešeptají, do sousedů nestrkají.
Text: V třešňové aleji
Bylo teplé květnové ráno. Jana se vzbudila. Protáhla se v postýlce. Rychle vstala a šla k oknu. „Tomáši, vstávej! V naší aleji sněží.“ Tomáš vyskočil jako střela a už byl u okna. „Kdepak, to není sníh. To ze stromů opadávají květy.“ Do školy šly děti třešňovou alejí. Všude na zemi bylo bílo. Byly to bílé lupínky květů. Děti se podívaly do koruny stromů. Místo květů uviděly jen malinké zelené kuličky. Až dozrají, budou červené. To bude dobrota.
Srna nebo skvrna? (J. Havel)
Náš Kudrna běží z Brna, před ním skáče hnědá skvrna, velká jako malá skvrna.
Je to skvrna nebo srna? Poví nám to Kudrna, až se vrátí do Brna.
Umíš doplnit slova? Posílám ti, draku, psaníčko až k ….. Vidíš co je dole? Traktor oře …..
Zahrejte si na stříbrné rybičky! Nejdříve si vyberte vodníka.
Stojí javor u potoka, říkají mu klíč, na koho to slovo padne, ten musí jít pryč.
Potom rybičky volají na vodníka:
Když mě chytíš, vodníku, dám ti pytel hřebíků, postavíš si z prken loď,
pojď pro mne, honem pojď.
Doplň! Silný jako (slon). Tvrdohlavý jako (beran). Rychlý jako (jelen). Čiperný jako (veverka). Chytrý jako (liška).
Text: Zvířata – hospodářská, domácí
Kráva je velmi užitečné domácí zvíře. Dává nám mléko. Dělá se z něho máslo, tvaroh a sýry.
Kůň pomáhá člověku při práci. Nosí jezdce a tahá povozy s nákladem.
Prase chováme pro dobré maso a sádlo. O vepřových hodech si pochutnáme na jitrnicích, jelítkách a ovaru.
Koza má ráda mladé lupení. Je mlsná. Dává nám mléko.
Husa je pták, ale těžko létá. Dává nám jemné peří do peřin a dobré maso.
Zvířata v lese
Ježek ve dne spí a v noci chodí na lov. Chytá hmyz, žáby, slimáky a hady. Ani zmije se nebojí. Je užitečný.
Veverka skáče ze stromu na strom. Má ráda oříšky, sbírá žaludy a jadérka ze šišek.
Srnec žije v lese. Na hlavě má parůžky. K večeru nebo časně ráno se pase na paloučku u lesa.
Datel šplhá po stromech. Klepe zobákem na kmen. Hledá pod kůrou hmyz.
Zmije je jedovatý had. Dejte si na ni pozor! Ráda se vyhřívá na sluníčku.
Čtyři přání (K. D. Ušinskij)
Míťa sáňkoval na kopci. Bruslil na zamrzlé řece. Přiběhl domů celý červený a rozdováděný a volal na tatínka: „Táto, v zimě je venku tak hezky! Kdyby tak byla pořád jenom zima!“
Najednou tu bylo jaro. Míťa běhal na zelené louce za barevnými motýly. Natrhal si plno květů. Přiběhl k tatínkovi a povídá: „To jaro je tak krásné. Chtěl bych, aby bylo pořád jenom jaro.“ Tatínek zase vytáhl zápisník a řekl Míťovi, aby své přání zapsal.
Přišlo léto. Míťa odjel s tatínkem na sena. Měl od rána až do večera o zábavu postaráno. Chytal ryby. Sbíral jahody. Skotačil ve vonícím seně. A večer řekl tatínkovi: „To jsem se měl dnes pěkně. Chtěl bych, aby bylo celý rok jen léto.“ Také toto přání se octlo v tatínkově zápisníku.
Byl podzim. V sadě se sklízelo ovoce – červená jablka a žluté hrušky. Míťa byl nadšením bez sebe a řekl tatínkovi:
1. červen – Den dětí
—————
