V občanském kalendáři má svátek Květoslava. Jedná se o nové české jméno, které je obdobou latinské Flóry. Obě jména se vykládají jako "žena milující květy".
V církevním kalendáři je dnes další z mariánských svátků. Tentokrát se jmenuje P. Marie Počaté bez poskvrny prvotního hříchu. V románských zemích nese tato Marie jméno Immaculata nebo Imma. Apokryfní Jakubovo evangelium vypravuje o rodičích P. Marie Jáchymovi a Anně. Oba již byli v pokročilém věku a žili v Jeruzalémě. Jednoho dne odmítl velekněz chrámu Jáchymovu oběť, protože za dvacet let manželství nezplodil s Annou dítě. Hluboce pokořený muž se po této události trápil ještě více. Jednou se mu však zjevil anděl a oznámil mu, že se Anně narodí dcera. A skutečně se tak stalo: Anna porodila Marii, budoucí matku Ježíše Krista.
Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie je dogmatem katolické církve, které praví, že Panna Maria byla jakožto jediný člověk přivedena na svět bez prvotního hříchu. Tento názor však odmítají jak pravoslavné, tak reformované církve, neboť o neposkvrněném početí Panny Marie se bible nikde nezmiňuje.
Jako dogma byla tato idea vyhlášena „ex cathedra papežem Piem IX. dne 8. prosince 1854 bulou Ineffabilis Deus:
Učení, že nejblahoslavenější Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí ojedinělou výsadou milosti všemohoucího Boha se zřetelem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení, uchráněna neporušenou od všeliké poskvrny prvotní viny, je od Boha zjeveno, a proto mu všichni věřící musí pevně a stále věřit.
Otec Peyramal jí řekl: „Zeptej se jí, jak se jmenuje. Bernadetta se tedy Paní zeptala a popisuje. „Přijala na sebe vážné vzezření a jakoby se sama pokořovala, sepjala ruce a povznesla je do výše prsou, pohlédla k nebi, pak ruce zvolna rozevřela, sklonila se ke mně a řekla mi zvučným, procítěným hlasem: ‚Jsem Neposkvrněné Početí.
Hned jak spatřila otce Peyramala, ani nepozdravila a s rozjásanou tváří volala: Jsem Neposkvrněné Početí!
Co to povídáš, ty malý hrdopýšku?!?
To mi doslova řekla Paní.
Tvá paní nemůže mít takové jméno! Ty mě šidíš! Víš, co to znamená neposkvrněné Početí?
To nevím. Právě proto jsem si ta slova celou cestu až sem opakovala, abych je nezapomněla.
Úryvek z knihy Píseň o Bernardetě (Werfel Franz)
Bůh zabránil, aby Maria postrádala posvěcující milost, kterou člověk ztrácí hříchem.
Papež Pius XII. ve své encyklice Mystici corporis z roku 1943 výslovně píše, že Maria byla svobodná od jakéhokoli osobního nebo dědičného hříchu. Z toho důvodu katolíci také označují Ježíšovu matku Marii za „plnou milosti či „milostiplnou (srov. Lk 1, 28).
Svátek početí Panny Marie začínají křesťané slavit na Východě mezi 6. a 8. století, na Západě pak zřejmě v Anglii od 9. století. Nauku o Mariině svatém či neposkvrněném početí poprvé formuloval Eadmer, životopisec známějšího arcibiskupa Anselma z Canterbury (10331109).
U Tomáše Akvinského nalezneme místa, kde nauku obhajuje (in I sent. c. 44, q. 1 ad 3), avšak na jiných místech k ní vznáší výhrady (S.Th. III, c. 27, q. 2 ad 2). V této teologické disputaci obhajovali Mariino neposkvrněné početí oxfordští františkáni William z Ware a bl. Jan Duns Scotus.
Veřejné mínění se stavělo za tuto nauku a na konci 15. století se vyučovala na mnoha teologických fakultách. Svátek, při němž si katolická církev připomíná tuto událost dějin spásy, byl zaveden Sixtem IV. již v roce 1476. Sixtus IV. ani později Tridentský koncil ovšem nedefinovali tuto nauku jako dogma a nechali katolíkům svobodu v této věci věřit, či nevěřit.
Papež Jan Pavel II. (19782005):
Maria, předem vyvolená, aby se stala matkou vtěleného Slova, je současně prvním plodem jeho vykupitelské činnosti. Milost Krista Vykupitele v ní byla účinná s předstihem a ochránila ji od prvotního hříchu a od jakékoli poskvrny viny (8. prosince 2003).
Dnes bychom našli v kalendáři také Romaricha z Remiremontu. Narodil se někdy v roce 570 ve Francii. Jeho život nebyl dlouho ničím výjimečný. Po základních studiích si vybral úřednickou dráhu. Vedl si zřejmě velice dobře, neboť záhy se stal významným administrátorem na dvoře austrasijských králů Theudeberta II. a Chlothara II. Jenomže po nějakém čase byl již života plného úplatků, závisti a korupce sytý a začal přemýšlet, jak dosavadní život změnit. Ostatní úředníci jej měli za blázna, i dnes by bylo zcela nenormální vyměnit příjemné vegetování u dvora za život v samotě a odříkání: Romarich si totiž vybral život řeholní a odešel do slavného kláštera v Luxeuil, kde složil sliby jako benediktinský mnich. Jenomže člověk míní a mocní mění. Chlothar II., který si již předtím Romaricha nesmírně vážil, jej povolal zpět ke dvoru, tentokrát do svého sboru poradců. A tak se z úředníka a později mnicha stal jeden z nejvýznamnějších lidí v zemi, protože - jak známo - všichni rádci, ač stojí v pozadí, mají ve všem hlavní slovo. Někdy je to k dobru věci, jindy, a to většinou, naopak. Leč Romarich zůstal věren svým zásadám a radil králi dobře. Ten mu za to v roce 620 přidělil pořádný kus země ve Vogézách (Vosges). Zde na řece Mosel založil králův rádce zprvu klášter řeholnic, který brzy potom rozšířil v klášter dvojitý. Romarich jej řídil spolu se svým druhem Amatem, když definitivně odešel od královského dvora. Zemřel 8. prosince roku 655 a asi o 400 let později, v roce 1051, nechal papež Lev IX. vyzvednout jeho ostatky a svatořečil jej.
Další dnešní oslavenec je dokladem toho, kam až mohou zajít legendy. Jeho příběh je totiž tak neuvěřitelný, že by se za něj nemusel stydět žádný americký seriál. Žil prý v 6. století a jeho narození je popsáno skutečně originálně. Jeho matka Azenor byla prý v požehnaném stavu zatlučena do sudu a vhozena poblíž Brestu do moře. V sudu se jí narodil synáček a o pět měsíců později je oba vyplavilo moře na irské pobřeží. Oba byli zdraví a spokojení. Budoc se později stal biskupem v Dol-de-Bretagne. To už pravda je, neboť jeho jméno souhlasí s mnichem misionářem velšského původu, který působil v Cornwallu a v Bretani.
