Čtenářský výcvik a literární výchova. Poezie, próza, pohádka
Písmena
Ještě nedovedu celou abecedu.
Učím se znát písmenka:
T – jako tatínek.
M – jako maminka.
Vyluštit názvy zvířat: COURKO se podobá kočce. KAMYŠ má ráda sýr. HOUTKO ráno kokrhá. ZELKO má rohy jako čert. RAFAŽI má dlouhý krk.
Pište na linku odvozená slova: 100žár ___________, potá5 ___________, spa3t __________, bra3 __________, me2d __________, tě100 ____________.
Proč maminka Adámka nechce
Maminka peče. Copak to asi je? Tolik to voní. Adámek jde k mámě a křičí: „Dej mi jíst! Mám veliký hlad!“ Ale co to? Máma se otočí a přísně povídá: „Kdo to tu křičí? To ty, kluku? Jdi pryč! Já tě neznám.“
Hoch se diví: „Já jsem tvůj Adámek. Dej mi jíst!“ Maminka řekla: „Ty nejsi můj Adámek. Jdi pryč!“ Adámek se dal do pláče. Tatínek slyšel veliký pláč. Přišel k chlapci a ptal se: „Proč pláčeš? Co ti je?“ „Maminka mě nechce. Říká, že mě nezná. Říkal jsem: Dej mi jíst! A maminka mě poslala pryč.“
Tatínek se diví: „Ale proč? Proč tě maminka nechce?“ Počkej! Už vím. Neřekl jsi jedno kouzelné slovíčko. Adámek se diví: „Jedno slovíčko?“ Chvíli přemýšlí. „Už to mám!“ Adámek běží do kuchyně jako vítr. „Prosím! Maminko, prosím tě, dej mi jíst!“ Maminka se usmála: „Vida, tohle je náš Adámek. Hned jsem tě poznala. Tu máš koláč!“
prosím, dobrý den, promiňte, ahoj, na shledanou, dovolte
Kdo je to?
Je moc krásná, rád ji mám.
Milá, hodná, tu já znám.
A nad její pohlazení v celém širém světě není.
Maminka má dneska svátek, koupil bych jí pěkný dárek.
Ale dnes, ale dnes, úplně jsem bez peněz.
Co je rok
Rok je dlouhý copánek, na konci má korálek.
Nejprve je pondělí, týden končí nedělí.
A tak dále dokolečka, korálek je za vším tečka.
Korálek je jeden den a rok musí z kola ven.
Hádej:
V létě se zelenám, v zimě jsem bílá. (zahrada)
Když přicházím, listí opadává. (zima – listopad)
Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle, den, týden, měsíc, rok.
O řepě
Zasadil dědeček řepu. Roste veliká, převeliká. Chce ji ze země vytáhnout. Táhne, táhne – vytáhnout nemůže. Zavolal dědek babičku. Babka za dědka, dědek za řepu. Táhnou, táhnou – vytáhnout nemůžou.
Zavolala bába vnučku. Vnučka za bábu, bába za dědka, dědek za řepu. Táhnou, táhnou – vytáhnout nemůžou. Zavolali pejska. Pes za vnučku, vnučka za bábu, bába za dědka, dědek za řepu. Táhnou, táhnou – vytáhnout nemůžou.
Zavolal pejsek kočku. Kočka za pejska, pejsek za vnučku, vnučka za bábu, bába za dědka, dědek za řepu. Táhnou, táhnou – vytáhnout nemohou. Zavolali myšku. Myška za kočku, kočka za pejska, psík za vnučku, vnučka za bábu, bába za dědka, děda za řepu. Táhnou, táhnou. Řepa rup! Už ji vytáhli.
Náš Toník se nerad myje
Náš Toník se nerad myje. Vždy křičí. Jé, to je hanba, Toníku! Jsi celý špinavý. Pojď ke studni a pěkně se umyjeme! Tak vidíš… Nekřič a poslouchej! Slyšíš? Ptáci zpívají o tobě.
Kos: Fijú, fijú, fijou, už Toníka myjou.
Jiřička: Čiří, čiří, čiří, křičí jako čtyři.
Holoubek: Vrkú, vrkú, vrkú, bude to mít z krku…
Toník už nekřičí. Chce slyšet ptáčky. Zítra si dá na ně pozor. Mýt se bude příště sám. A bez křiku.
Co už umím
Nejdřív ležím, potom sedím, lezu po čtyřech, pak se vodím, sama chodím, nech mě, mámo, nech!
Až obejdu zahrádku, vrátím se ti v pořádku.
Poznáš pohádku?
Byla jedna koza a ta měla kůzlata. Jednou jim řekla: „Půjdu na trávu. Nikomu neotvírejte!“ Kůzlátka to slíbila. Stará koza odešla. Za chvíli přišel vlk. Zabouchal a volal: „Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka!“ Jak to bylo dál? Povídej!
Podtrhněte stejnou barvou jednotlivé členy zvířecí rodiny: medvěd, liška, lev, kozel, lvice, lišák, koza, medvíďata, kůzlata, medvědice, liščata, lvíčata
Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku.
A pod hrušku talíř, sláva, ty jsi malíř!
Byl jednou
Byl jednou stoleček, na stolečku drobeček, byl tam i máček a za okny ptáček.
Na stolečku krajíc a za dveřmi zajíc, na stolečku miska housek a za vraty strýček Rousek.
Za dveřmi i za vraty, sníh se lepí na paty.
Otevři už, mámo zlatá, okno, dveře i ta vrata.
Milý ptáček zobe máček, milý zajíc chrupe krajíc, strýček Rousek misku housek.
Hledej rýmy: Rousek, stoleček, zajíc, ptáček, drobeček, vraty, krajíc, máček, paty, housek
Jak se ozývají? vrabec – čimčarala, vrána – krá, krá, kukačka – kuku, kuku, kohout – kikirikí, holub – vrkú, vrkú
Pište na linku odvozená slova: 100lek __________, 100nožka ___________, tě100 ________, li100noš __________, nevě100 ____________, 100pka ____________, 100jka ___________
O potůčku
Byl jednou jeden potůček. Ivánek chtěl potůček vidět a volal: „Táto, táto, půjdeme k potůčku!“ A šli. Potůček byla voda, co někam utíkala. Ve vodě byly kamínky. Velké, malé, mnoho kamínků. Ivánek je házel do vody. Ivánek volal: „Potůček chce kamínky!“ A tak házel a házel. Najednou plavala po vodě housata. Ivánek je viděl. Mával na ně a volal. Do vody už kamínky neházel. Ne, ne! Neházel.
Jména dětí: _vánek, _epíček, _enatka, _enička, _onda, _va, _avlík, _omášek, _ateřina, _eronika, _uzanka
Hádej:
Běžím, běžím, nemám dech, přitom ležím na zádech. (potok)
Zpívám, ale nemám úst, sám a sám se bojím růst. (les)
Praha
V Praze je Národní divadlo. Chodí tam mnoho lidí. Hanička a Ládík tam chodí s rodiči. V divadle tiše sedí. Jsou hodní a vše pozorují. Již zvoní zvonek. Všichni sedají na místa. Opona letí nahoru. Na jevišti vidí Mařenku, Jeníčka a jejich tatínka.
Jakou pohádku dnes uvidí?
Praha je naše hlavní město.
Doplňte chybějící písmena: perníková, p_rn_k_vá, p__ní___á, chaloupka, ch__oupka, ___oup_a, ježibaba, j_ž_b_b_, __ž__a_a
Perníková chaloupka
Odkud ten náš holub letí?
Letím z lesa, milé děti, vrkú, vrkú, vrkú.
Cos tam viděl, holoubku?
Perníkovou chaloupku u černého smrku.
Viděls také Mařenku?
Jakpak by ne, holenku!
Viděl jsem ji s Jeníkem, krmili se perníkem.
A když z okna na zahradu vystrčila bába bradu, nebáli se, holoubku?
Kdepak, zamkli chaloupku na cukrový klíč – a už byli pryč!
Kdo mi to tu loupe perníček?
To nic, to jen větříček.
Veverky
Bylo léto. Chodil jsem do lesa na jahody. V lese bylo ticho. Najednou se ozvalo: „Kšau – kšau!“ Brzy jsem viděl, co to je. Honily se tam dvě veverky. Jedna černá a jedna rezavá. Skákaly po zemi i po větvích. Najednou bum! Černá veverka padá. Dopadla na zem a zůstala ležet. Hned jsem byl u ní. A ona hup! Utekla na strom.
Nemá to nohy.
Samo to leze.
Domek to veze.
Šneček
Alenka užasla všecka, viděla prvního šnečka.
„Maminko, maminko, mámo, co to tu ujíždí samo?
Autobus pro pány mravence?“
To jsme se nasmáli Alence!
Kde je medvěd?
V televizi byl medvěd. Bručel brum, brum. Vítek by ho velmi rád pohladil. Medvěd zmizel. Odešel asi do lesa. Tu přišla liška a vlk. Vítek slyšel, že chystají na medvěda past. Dlouho se svému plánu smáli. Vítek se na ně zlobil. Bylo mu medvěda líto. Skočil za židle a plížil se dozadu za televizi. Tam si na lišku i vlka počíhá.
Byla v televizi liška, had a medvěd? Zlobil se na ně Jiřík? Skočil ze židle?
na-šlo, vy-šlo, do-šlo, při-šlo, vy-letěl, do-letěl, od-letěl, při-letěl, vy-skočil, do-skočil, pře-skočil, od-skočil, na-sbírat, do-sbírat, vy-sbírat, se-sbírat
Jak šlo šídlo do lesa
Šlo šídlo do lesa na houby. Potkalo kohouta. „Kam jdeš, šídlo?“ „Jdu do lesa.“ „Půjdu s tebou. Bude nás víc. Nebudeme se bát vlka nic.“
Šli dál. Potkali kačera. „Šídlo, kam jdete?“ „Jdeme do lesa na houby.“ „Půjdu s vámi. Bude nás víc. Nebudeme se bát vlka nic.“
Byl večer. V lese našli chaloupku. Kohout vyletěl na bidlo. Kačer zalezl pod lavici. Šídlo se zapíchlo pod práh. Do chaloupky vrazil vlk. Řval: „Já vás sežeru!“ Zvířátka se nebála. Kohout křičel: „Bijte ho, bijte!“Kačer volal: „Šak, tak, šak, tak, šak, tak!“ Šídlo vyskočilo a píchlo vlka do boku. Vlk se polekal a utekl. Ráno šídlo i kamarádi nasbírali houby. Vrátili se vesele domů.
Vypište všechna jména zvířat a podtrhněte ta, která vystupují v pohádce:
vlkzajíckačerhavransrnakohoutjelenšídlo
Kačer volal: „Šak, tak, šak, tak!“
Kohout křičel: „Bijte ho, bijte!“
Šídlo píchlo vlka do boku.
Vlk se polekal a utekl.
Běžel zajíc kolem plotu, roztrhl si novou botu.
Liška mu ji zašívala, veverka se tomu smála.
Co ty se máš tomu smát, že já umím zašívat?
Nosí se na zádech do školy. (aktovka)
Malujeme s nimi. (pastelky)
Vygumuje písmenko. (guma)
Píšeme na ni křídou. (tabule)
Píšeme jím do sešitu. (pero)
Ořezává tužky. (ořezávátko)
Dáme do něj pero. (pouzdro)
Píšeme do nich. (sešity)
Lodička
Žába, kuřátko, myška, mravenec a beruška si vyšli na výlet. Přišli k řece. „Pojďme se koupat,“ řekla žabka. Skočila do vody. „My neumíme plavat,“ řekla zvířátka. „Cha, cha, cha, cha,“ smála se žabka.
Zvířátka to mrzelo. Přemýšlela a přemýšlela, až něco vymyslela. Vyrobila si lodičku z listu. Lodičku pustila na vodu. Sedla si do ní a plavala. Žabka se chtěla ještě smát, ale lodička jí uplavala. Už byla daleko, daleko.
A vy si můžete udělat podobnou lodičku z kůry.
Čáp
Někdo myslí na oblaka, a mě voda v loukách láká.
V tůni bývá hodně žab. Já je chytím. Klapy, klap.
Žába
Žába leze do bezu, já tam za ní polezu.
Kudy ona, tudy já, až ji chytím, bude má.
Lítá to? Podtrhněte zvířata, která létají: hříbě, žába, čáp, mravenec, beruška, letadlo, motýlek, muška, žirafa, kuřátko, králíček, kominík, ptáček, vepřík, komár
Travička ______, to je ____ potěšení, ________ zelená, to je moje ______.
Jeden kluk jako buk skočil bez bot rychle přes plot.
A pak v mžiku po žebříku lezl na jabloň.
Červené jablíčko hodil si za tričko.
Co se stalo dál, o tom už jen zpíval kos.
A tu náhle s velkým křikem zřítil se kluk se žebříkem a rozbil si nos.
To se stalo v létě v písmenkovém světě.
Á, bé, cé, dé – kočka přede, kocour motá, pes počítá.
Kolik nití do desíti napočítá?
běží, běžela, přiběhla, ozval, ozývala, neozval, skákal, hopsal, přiskákal, bydlí, obývá, nebydlí, loudal, loudá se, přiloudal se
Hrabalka, Hr_b_lk_, H_a_a__a
Kuňkalka, K_ň__lka, K_ň_a__a
Ušáček, U_á_ek, Uš___k
Roháček, Ro_áč_k, _o__če_
Budka
V poli stála budka. Přiběhla k ní myška Hrabalka. Volá: „Boudo, budko, kdo v tobě bydlí?“ Nikdo se neozval. Myška šup do budky.
Přiskákala žabka Kuňkalka. Volá: „Boudo, budko, kdo v tobě bydlí?“ „Já myška Hrabalka. Kdo jsi ty?“ „Žába Kuňkalka.“ „Zůstaň tu se mnou!“
Hopsal kolem zajíček Ušáček. „Boudo, budko, kdo v tobě bydlí?“ „Já myška Hrabalka a já žába Kuňkalka. Kdo jsi ty?“ „Zajíček Ušáček.“ „Buď tu s námi!“ Žili tam spolu tři.
Potom přiběhl kozlíček Roháček. „Boudo, budko, kdo v tobě bydlí?“ „Já myška Hrabalka, žába Kuňkalka a já zajíček Ušáček. A kdo jsi ty?“ „Kozlíček Roháček.“ „Pojď k nám.“ Už byli v budce čtyři.
Tu se přiloudal medvěd. „Boudo, budko, kdo v tobě bydlí?“ „Já myška Hrabalka, žába Kuňkalka, zajíček Ušáček a kozlíček Roháček. Kdo jsi ty?“ „Já medvěd Huňáč Fuňáč!“ A medvěd tláp, šláp, bác a bác, rozbil budku! Zvířátka se lekla a utekla.
Kuňkalka byla žabka.
Zajíček se jmenoval Ušáček.
Huňáč Huňáč byl medvěd.
Hrabalka byla myška.
Ušáček byl zajíček.
Pohádka se jmenovala Budka.
Myška přiběhla.
Žabka přiskákala.
Zajíček hopsal.
Kozlík přiběhl.
Medvěd se přiloudal.
Zvířátka utekla.
myška Hrabalka, žabka Kuňkalka, kozlíček Roháček, medvěd Huňáč Huňáč
Šel kozel do Lhoty
Šel kozel do Lhoty, koupil tam slepičku.
Slepička na dvoře: Kokodák!
Šel kozel do Lhoty, koupil tam husičku.
Husička: Ga, ga, ga.
Slepička na dvoře: Kokodák!
Šel kozel do Lhoty, koupil tam ovečku.
Ovečka: Bé, bé, bé.
Husička: Ga, ga, ga.
Slepička na dvoře: Kokodák!
Šel kozel do Lhoty, koupil tam husičku.
Husička: Ga, ga, ga.
Slepička na dvoře: Kokodák!
Šel kozel do Lhoty, koupil tam kravičku.
Kravička: Bú, bú, bú.
Ovečka: Bé, bé, bé.
Husička: Ga, ga, ga.
Slepička na dvoře: Kokodák!
Šel kozel do Lhoty, koupil tam koníčka.
Koníček: Hy, hy, hy.
Kravička: Bú, bú, bú.
Ovečka: Bé, bé, bé.
Husička: Ga, ga, ga.
Slepička na dvoře: Kokodák!
Pohádka o slepičce
Na dvoře žili-byli prasátko, husa, kocour a slepička. Jednou našla slepička pšenici. Povídá: „Pšenici zasejeme. Kdo mi pomůže?“ „Já ne,“ řeklo prasátko. „Já ne,“ řekla husa. „Já také ne,“ řekl kocour. A šli si hrát. Slepička zasela pšenici sama.
Pšenice uzrála. Slepička se ptala: „Kdo mi pomůže pšenici posekat?“ „Já nemohu,“ řeklo prasátko. „Já také nemohu,“ řekla husa. „A já také nemohu,“ řekl kocour. A zase si šli hrát. Slepička posekala pšenici sama.
„Kdo mi pomůže mlít pšenici?“ „Já ne,“ bručelo prasátko. „Půjdu si hrát.“ „Já ne,“ řekla husa. „Chci se jít koupat.“ „Já ne,“ volal kocour. „Budu se hřát na sluníčku.“
Slepička vymlátila pšenici a umlela z ní mouku. Potom řekla: „Upečeme koláče. Kdo mi pomůže?“ „Za chvíli přijdu,“ řeklo prasátko. „Hned tu budu,“ volal kocour. „Počkej chvíli,“ řekla husa.
Slepička chvíli čekala. Nikdo nepřišel. Upekla tedy koláče sama.
Prasátko, kocour a husa ucítili vůni koláčů. Běží ke slepičce.
„Já mám hlad,“ volalo prasátko.
„Já také,“ řekla husa.
„Dej nám koláče,“ volal kocour.
Ale slepička řekla: „Nic vám nedám. Nikdo z vás mi nepomáhal. Kdo nepracoval, nedostane nic. Bez práce nejsou koláče.“
Dvě koťata
Na pěšině se batolila dvě koťata. Přilezl mezi ně chroust.
Kocourek: Co je to, kočičko?
Kočička: Nevím, kocourku!
Kocourek: Chyť si to, kočičko! Nic ti to neudělá.
Kočička: Bojím se, kocourku! Víš, ta včela. Také byla malá a píchla mě do nosu.
Kocourek: Ale to není včela, kočičko! Včelička lítá a toto jen leze.
Kočička: Tak na to sáhni, kocourku!
Kocourek: Dřív sáhni ty, kočičko! Snad je to myška.
Kočička: Ale jéje, kocourku, má to přece šest noh!
Kocourek: Koukej, kočičko, taky to má křídla! Snad je to malý ptáček.
Kočička: Chyť si ho, kocourku, než uletí!
Kocourek: Už uletěl, kočičko.
Kočička: Počkáme, kocourku, až se vrátí.
Kocourek: Zatím vyroste, kočičko, a bude z něj veliký pták.
Kočička: Potom ho sníme, kocourku.
Kocourek: Ale já napřed, kočičko.
Štěně
Malé štěně si vyšlo samo do lesa. U lesa lítali motýli. Štěně chtělo motýla ulovit. Hop! Začalo motýli honit. Ale co to? Motýli uletěli. Štěně je nevidí. Kam se poděli?
Štěně běželo podél lesa. „Ulovím si něco jiného!“ U díry seděla malá myš. Kousala klásek. Štěně vyrazilo po myšce. Ale myška se jen mihla. Místo myšky mělo štěně v zubech suchý list. Kam se poděla myška? Štěně běželo dál. „Ať si utekla! Byla malá. Ulovím si něco jiného.“
Z křoví vykoukl špičatý čumáček. Za chvíli něco vylezlo. Dupalo to a funělo. Mělo to moc bodlinek. Štěně po něm rychle skočilo. Ale ouvej! Štěně ucuklo a kňučelo. Otočilo se a pelášilo domů. U křoví ležela pichlavá koule.
Co to bylo?
—————
