Barbora
V občanském i církevním kalendáři má dnes svátek Barbora, ale také Bára, Baruška, Barka, Barča, Barborka a Barbara. Původní význam tohoto jména Barborky asi nepotěší. Znamená, že ženě nosící toto jméno není nic "recht" a pořád jenom "brblá a breptá". Jinak je základem řecké slovo barbaros, což se překládá jako "cizinec" nebo "barbar". Řekové totiž cizincům nerozuměli a zdálo se jim, že ostatní jazyky neznějí pěkně a jsou breptavé a neznělé. Takže jsme se dostali opět k brblání.
Ať už je původ jména jakýkoliv, jisté je, že Barbora je stále více oblíbena. A to je dobře, protože je to jméno velmi pěkné. Málokterá světice má také tolik patronátů jako Barbora. Jen posuďte. Za svou si ji vzali horníci, sedláci, architekti, přidavači, pokrývači i zedníci, slévači zvonů, kováři, kameníci, tesaři, hrobníci, kloboučníci, kuchaři, řezníci, ale i děvčata, dělostřelci a zajatci. Vedle toho ochraňuje Barborka věže a pomáhá v nouzi. Spolu s Markétou a Kateřinou patří ke třem nejslavnějším pannám mučednicím.
Její životopis je ovšem zcela překryt legendami, jako je tomu i u dalších pomocníků v nouzi. Ty říkají, že žila koncem 3. století v Níkomédii (dnes Izmit, Turecko) v rodině svého zámožného otce Dioskura. Byla to prý neobyčejně krásná dívka, navíc hýřila i důvtipem a moudrostí, což v tomto spojení nebývá až tak častým úkazem. Do jejího domu proudily davy mládenců, kteří jí přicházeli nabídnout svoji ruku, ale všem se dostalo košem. V době dospívání se totiž mladá dívka sblížila se skupinou křesťanů, kteří se ve městě ukrývali, a na námluvy neměla čas ani pomyšlení. V dlouhých rozhovorech s novými přáteli se Barbora utvrdila v tom, že křesťanství jí pomůže nalézt to, co dlouho hledá: cestu ke spasení duše, cestu k poznání. Když se však její otec dozvěděl, co jeho dcera činí, zle se na ni rozhněval a postavil u domu věž, do níž ji chtěl zavřít. Barbora přijala trest statečně a ke všemu otci oznámila, že se nechala pokřtít. To už pro něho bylo příliš velké sousto. Dovlekl dceru před místodržícího a sám ji udal. Pak už čekalo Barboru jenom utrpení a bolest. Po bičování i jiném strašlivém mučení ji nechal místodržící nakonec v roce 306 popravit. Katův meč vzal přitom do ruky ochotně Barbořin vlastní otec! Ten však dceru přežil jen o několik málo chvil, neboť do něho po popravě udeřil blesk. Barbořiny ostatky se dostaly kolem roku 1000 do dómu sv. Marka v Benátkách a odtud na ostrov Torcello před městem nad lagunami.
Kolem svátku svaté Barbory se rozšířilo mnoho lidových zvyků. Nejznámější je asi uřezávání Barbořiných větviček, které o Vánocích vykvetou. Zajímavá je také hornická úcta k této světici. Podle legendy se totiž pod Barborou otevřela zem právě v okamžiku, když ji její otec chtěl odvést k místodržícímu - otcova nenávist ale byla silnější, než láskyplná náruč matky Země. Proti neštěstí a smrti v dolech zapalují horníci od pradávna pod zemí Barbořino světlo. Také mnoho umělců ztvárnilo tuto oblíbenou mučednici. Asi nejstarší její znázornění je v kostele S. Maria Antiqua v Římě, pochází zřejmě z roku 705. Ani my jsme nezůstali v barborské úctě pozadu, neboť se můžeme pochlubit takovým skvostem, jakým je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
